Faun poprvé otevřel oči na mýtině uprostřed lesa. Ach, tam bylo tak krásně! To nepřeberné množství zvuků, vůní a barev. Zaradoval se. Byl u sebe doma. Rozhlédl se a vydal se pěšinkou, kterou zřejmě vyšlapala nějaká větší zvířata směrem k lesu – na průzkum. Pokračoval lesem dál nahoru a trochu dolů, až došel k louce, na které se popásalo stádo koní. Faun nasál jejich vůni a zaradoval se, ty přece zná, to jsou ti velcí kopytníci, kteří se tak rádi prohánějí krajinou, i vydal se je pozdravit. Jenže kopytníci se rozeběhli opačným směrem a než se Faun nadál, zmizeli v údolí za kopcem. Faun zdaleka nebyl tak rychlý, aby jim stačil. Přestože měl kopyta, pohyboval se na rozdíl od koní po dvou, a tak se mu utíkalo o poznání obtížněji.
Faun pokrčil rameny, usmál se na švitořícího skřivánka nad loukou a vydal se směrem k domkům, které nedaleko spatřil. Na stráni si hrály děti, hlasitě na sebe pokřikovaly a stavěly si taková podivná vozítka a na nich se spouštěly po stráni dolů. Tak rád by se byl přidal, jenže jakmile se k dětem přiblížil, děti se s křikem rozutekly: „Čert! Utečte všichni!“ Na stráni zůstala jen opuštěná vozítka a osamělý Faun.
Faunové to na tomto světě nemají úplně snadné – napůl lidé – napůl zvířata.
Zdálo by se, že jim tento stav může být v mnohém ku pomoci, protože do jisté míry rozumí jak světu zvířat, tak i světu lidí. Dokonce vědí, že lidé od Fauna očekávají, že bude chránit jejich stáda před vlky a jinými vetřelci. Jenže to je velmi zkreslená představa. Faunové chrání všechny bytosti, takže i vlky a medvědy před lidmi – práce mají mnoho a někdy prostě úplně všechny uchránit nedokážou.
Faun si vyrobil píšťalku
Náš Faun se nadechl, pocítil smutek, protože byl sám. Bytost od přírody plná energie, ale nepatří úplně ani do jednoho ze světů. Cítil, že tu svou energii potřebuje někam dát. Našel u potoka spadlou vrbovou větev a z jednoho silnějšího proutku si vyrobil píšťalku. To byla jedna z věcí, kterou se naučil od lidí, a byl tomu upřímně rád. Vrátil se na svou paseku, sedl si pod osamělý strom, nadechl se a začal hrát.
Faunové jsou bytosti vskutku nadané
Faun hrál tak krásně, že z pod kamene vytryskl pramen. A čím víc hrál, tím silnější ten pramen vody byl. A z pramene se stal potůček, který poskakoval mezi kamínky a jak postupně sílil vyrostla z pramene říčka, která se mnohem dám spojila s vodou z dalších pramenů a proměnila se v řeku a voda v ní utíkala směrem obrovské louži, které lidé říkají moře a všude na potkání vyprávěla o překrásné písni jednoho osamělého Fauna, která vytáhla vodu z podzemí a probudila v ní další život.
A tak se Faun nakonec stal skutečným ochráncem všech živých bytostí, protože jim přinášel životadárnou vláhu.
Náš Faun sedí u studny v Bubovicích a stráží vodu
Bez vody by nebylo života. A Faun je v hloubi duše rád, protože našel společnost jedné krásné ženy, která život miluje. Milovat znamená také pečovat, tak tahle žena chodí po Bubovicích a okolí a sází stromy všude, kde se sázet dá, a pomáhá tak Faunovi s péčí o vodu a o krajinu a všechno živé, co se tam nachází.
